Vítonice - Zjednodušená verze stránek
Nastavení velikosti písma
+

Historie obce

Každý člověk miluje místo, kde se narodil, kde prožil své štěstí a kde uložil k odpočinku své nejdražší. Po létech se pak rádi vracíme do svého rodného kraje a vdechujeme vůni míst, posvěcených světlou stopou našich rodičů a předků, kteří s láskou v potu tváře obdělávali půdu, jež se stala naším dědictvím. Láska k rodné hroudě, k rodné obci a k rodině je základem lásky k vlasti. Kdybychom dobře znali, co vše vytrpěli a přetrpěli naši předkové, mnohem lépe bychom snášeli útrapy svého života, které se s životními osudy těch, kteří nám předali štafetu žití, mnohdy nedají přirovnat.

Vítonice

Vítonice, nadmořská výška 265 metrů nad mořem, jsou starobylou vesnicí malebného podhostýnského Záhoří. Do konce 19. století patřily rozlohou a vysokou kvalitou orné půdy mezi nejbohatší obce na Bystřicku. O tom, že Vítonice byly osídleny již v mladší době kamenné, tj.před více než 5000 lety, svědčí mnohé archeologické nálezy kamenných sekeromlatů a jiných nástrojů kamenné industrie. Žil zde lid šňůrové keramiky, který své zemřelé pohřbíval v mohylových hrobech. Rozšiřoval úrodnou půdu, na níž pěstoval životodárné obilí.

První písemný záznam o vsi Vítonice je z roku 1381, pořízený v zemských deskách olomouckých v jazyce latinském. Podle tohoto zápisu ves Vítonice byla v poddanství pánů ze Šternberka. Obsahem zápisu je závěť, kterou Petr ze Šternberka zajišťuje věnem část svých statků a práv své manželce Anně po dobu jejího vdovství.

V dalším zápisu z roku 1398 byla ves Vítonice na věčné časy darována kláštěru šternberskému za spásu duše Petra ze Šternberka.

Od roku 1480 se dostávají Vítonice do držení významného moravského šlechtického rodu Žerotínů. Ti na svém panství šířili učení Českých bratří, kteří v našem kraji zakládali školy, studovali Písmo svaté, rozvíjeli nové způsoby hospodaření a zdokonalovali řemeslnou výrobu. Ve Vítonicích postavili dřevěnou modlitebnu (bratrský sbor).

Od roku 1490 pak byla ves Vítonice v poddanství pánů z Helfštýna.

Třicetiletá válka 1618 – 1648 dolehla na Vítonice krutým utrpením. Polští kozáci (lisovčíci) náš kraj surově pustošili a vyplenili. Mstili se tak na našich předcích právě pro jejich českobratrskou víru a pro jejich odpor proti císařským. V souvislosti s válečnými událostmi vypukla v našem kraji morová nákaza, která zachvátila rozsáhlou oblast Záhoří a Hané. "Morové ráně" tehdy podlehlo mnoho tisíc poddaných. Válečné útrapy násobily nejen bojová střetnutí, ale i přesuny švédských armád, které drancovaly náš kraj několikrát za sebou. V roce 1642 Švédové celou obec vyrabovali a vypálili. Ve Vítonicích tak zůstalo mnoho pustých gruntů. Byla to pohroma, kterou tato vesnice nikdy předtím ani nikdy potom nezažila.

V poddanských dobách měla již obec vlastní pečeť a práva jejího užívání, které Vítonicím udělila lipnická vrchnost. Období pobělohorské pak přineslo našim předkům zase jen utrpení a těžké robotní povinnosti na polích i v lesích. Nemilosrdné materiální vysávání poddaných bylo navíc umocněno i útiskem duchovním. Vítoničtí poddaní byli nuceni pod nátlakem přestupovat na katolickou víru. Avšak ještě v roce 1651, kdy bylo ve Vítonicích čtyřicet usedlostí, nestala se ani jedna pětina katolickou.

V roce 1742 bylo ve vesnici ubytováno pruské vojsko. V 71 staveních zde museli nakvartýrovat 1800 vojáků a 158 koní. A opět veškerou tíhu utrpení nesli ti nejchudší poddaní.

V 18.století pěstovali Vítoničtí na svých políčkách mnohu lnu a konopí, který sloužil nejen k výrobě plátna, ale z jehož semen se ve dvou vítonických dílnách (olejnách) tlačil lněný olej. Domkáři a podruzi pak olej rozváželi po celém kraji jako surovinu na svícení, ale i jako omastek, který se používal na pečení i k jídlu. Výpresky ("zábojovými koláči") pak hospodáři přikrmovali dobytek, který tak zesílil a byl velmi zdravý.

Zavedením petroleje v roce 1860 pak zlatá éra podnikání vítonických pomalu skončila. Zbylo jen pojmenování „Olejňáci“ a písnička „Ty vítoňský olejnice jdou na jarmak do Bystřice“.

Před zrušením roboty byla ves Vítonice v poddanství helfštýnsko-lipnické vrchnosti. Dne 7.září 1848 zrušil říšský sněm poddanství a půda se stala vlastnictvím sedláků. V srpnu 1866 vtrhli do vesnice pruští kyrysníci, kteří v obci zle řádili a brali si, co sami potřebovali.

Navždy se zapsal do dějin obce katastrofální požár  dne 29.9.1869, kdy z celé obce, tedy ze 109 domů shořelo 103 usedlostí, i obecní zvonice. Velkým žárem se roztavil i památný zvon z roku 1604. Následky tohoto ničivého požáru pociťovali obyvatelé Vítonic ještě po dobu 30-40 let.

Nejstarší rody ve Vítonicích jsou rody Bělíků (č.p.18), Motalů (č.p.31) a Nováků (č.p.39), které jsou zde usídleny po více než 400 let.

Nejpočetnější je rod Nováků, z něhož pocházel i Jiří Novák, který přestože byl sedlákem, od roku 1770 v č.p.6 učil dítky školou povinné a sám napsal několik knih. Významnou osobností se stal i František Novák, který po zhoubném požáru (1869) po dobu 30 let vedl obec k dalšímu rozkvětu.

Nejvýznamnější historickou osobností Vítonic se stal pan učitel Jindřich Litera, který byl místním rodákem. Na školu ve Vítonicích nastoupil 1.září 1888 a byl jmenován správcem školy a definitivním učitelem. V jednotřídní škole se tehdy tísnilo 95 žáků. Byl výborným učitelem, skvělým zahradníkem, člověkem širokého rozhledu, bystrého ducha a ohromné vůle. Stal se jedním ze zakladatelů Okresního hospodářského spolku v Bystřici pod Hostýnem. Zakládal Rolnický akciový cukrovar v Dřevohosticích, který byl otevřen v roce 1894. Jeho přičiněním byla vystavěna první silnice z Vítonic do cukrovaru Dřevohostice (1890). Zasloužil se o vydláždění středu obce a zkrášlení návsi. Na Národopisné výstavě Záhoří v roce 1893 v Dřevohosticích upoutal pozornost diváků jeho model vítonického gruntu, zhotovený ze dřeva a ze slámy. Počátkem roku 1893 založil ve Vítonicích hasičský spolek, z jeho popudu byla ve vesnici zřízena záložna. Svou usilovnou prací přiměl občany Vítonic k tomu, aby byla v místě postavena nová škola. Psal zajímavé články do vlastivědného časopisu „Záhorská kronika“.

V roce 1885 byla za nynějším hřbitovem postavena cihelna se čtyřmi pecemi. Měla sloužit pro výrobu cihel na stavbu kostela, fary, hřbitova a nové školy. Na základě konkursního řízení byl stavbou těchto významných budov pověřen stavitel Otto Zeman z Bystřice pod Hostýnem, rodák z Dřevohostic.

Dne 11.července 1886 byl položen základní kámen ke stavbě kostela. Jeho stavba byla dokončena v roce 1890. Svěcení pak proběhlo po dokončení vnitřních úprav 18.října 1896. Téhož dne byl vysvěcen i vítonický hřbitov. Jednopatrová fara byla dokončena začátkem roku 1896.

Dne 15.4.1898 byl stavitel Otto Zeman pověřen vypracováním plánu výstavby nové školy. Již 27.8.1899 byla nová vítonická škola slavnostně vysvěcena a otevřena.

Dne 28.června 1914 vypukl požár první světové války. Z Vítonic odešlo do války 120 mužů, z nichž 20 padlo. O osvobození naší vlasti se zasloužilo také 8 vítonických legionářů (čtyři ruští a čtyři italští). 28.říjen 1918 byl občany Vítonic přivítán s ohromným nadšením a 25.října pak byla školními dětmi vysazena "pamětní lípa svobody“.

V červenci 1919 se konaly první volby v nové Československé republice. Zvoleno bylo 15 členů zastupitelstva (starosta obce Ing. František Zámorský, náměstek Jan Severa, I.radní Antonín Zábranský, II.radní Metoděj Hradil).

V roce 1929 byla ve Vítonicích ustavena samostatná tělovýchovná jednota „Sokol“.

V roce 1936 byla provedena elektrifikace celé obce.

V roce 1938 byla zavedena autobusová doprava Bystřice – Hranice se zastávkou ve Vítonicích.

Dne 15. března 1939 byl fašistickými německými okupanty zřízen "Protektorát Čechy a Morava“. Došlo k masovému pronásledování vlastenců. Všechny spolky kromě “Dobrovolné hasičské jednoty" byly rozpuštěny. V roce 1941 bylo nařízeno zastavení činnosti Sokola. Odboje v zahraniční armádě ve Velké Británii se zúčastnili Oldřich Oliva (č.p.74) a Jindřich Novák (č.p.52). Antonín Přikryl (č.p.110) byl při útěku do zahraničí dopaden a uvězněn v koncentračním táboře Buchenwald. V období II. světové války se občané Vítonic zapojili do odboje proti nenáviděným fašistickým okupantům. V obci se totiž po dlouhou dobu tajně ukrýval nadporučík Jaroslav Václavík, okresní velitel hranické odbojové organizace. Velmi úzce spolupracoval s velitelem paraskupiny Clay-Eva kapitánem Antonínem Bartošem. Později se napojil na štáb I.Československé partyzánské brigády Jana Žižky, která od podzimu roku 1944 operovala v nedalekých hostýnských horách. Od 1.7.1944 se do odboje zapojil JUDr. Antonín Švehla (rodák z Dolních Nětčic). Velmi aktivně organizoval v našem kraji partyzánské hnutí a založil partyzánskou skupinu „Záhoří“. Ta měla velmi rozsáhlou bojovou i sabotážní činnost (likvidace skladů munice, přepady vojenských transportů na železnici a jejich vyhazování do povětří, atd.). Těmito záškodnickými akcemi bylo docíleno toho, že na Záhoří požadovaly německé jednotky posily pro boj s partyzány a jejich likvidaci. Když se jim posil nedostávalo, rychle a bez většího odporu vyklidily před osvobozovacími boji tento prostor.

Dne 7.5.1945 okolo patnácté hodiny byly Vítonice osvobozeny Rudou armádou. Občané vesnice se radovali z nabyté svobody. Avšak kolem 17. hodiny se u pomníku padlých objevil ruský major, který důrazně žádal, aby se občané okamžitě odebrali do úkrytů, protože Němci na vesnici zaměřují dělostřeleckou palbu. Asi za pět minut na vesnici dopadlo velké množství dělostřeleckých granátů z fašistické dělostřelecké baterie, umístěné mezi Rakovem a Horními Nětčicemi. Po půlhodině palby dělostřelectvo umlklo. Bilance tohoto posledního útoku německých fašistů byla truchlivá: sedm mrtvých a devět raněných. Padl jeden ruský podplukovník a jeden seržant. Zahynuli vítoničtí občané Augustin Klvaňa, František Holana, Augustin Novák, Metoděj Hradil a Emil Novák. Jak nesmyslné byly tyto oběti fašistického běsnění v posledních okamžicích druhé světové války.

Od roku 1945 žije naše malebné podhostýnské Záhoří v míru. Proběhlo opět mnoho významných událostí, které nám přinesly radost, rozčarování i slzy. Po roce 1948 nastalo čtyřicet let komunistické nadvlády, která hluboce poznamenala celou naši společnost. Po listopadové revoluci v roce 1989 pak nastala doba svobodného budování naší vlasti. Naše vesnice a městečka, celé naše Záhoří, všechno rozkvetlo do krásy. Nechť k těmto drahokamům pod památným svatým Hostýnem vždy patří i naše milé Vítonice.

Mgr. Zdeněk Smiřický

Zdůvodnění k návrhům znaku a praporu obce Vítonice

První písemná zpráva o existenci osady pochází z roku 1398, kdy Petr z Kravař a Markvart ze Šternberka, plníce poslední vůli Petra ze Šternberka, vložili Vítonice s polovinou Kyselovic šternberskému augustiniánskému klášteru. Konvent kláštera a jeho probošt pak zaměnili Vítonice za vesnici Žerotín na Olomoucku. Tak se Vítonice dostaly v roce 1480 do majetku pánů ze Žerotína, z nichž Jan, koupiv Strážnici (1486), prodal Vítonice Vilémovi z Pernštejna k Helfštejnu. Součástí helfštejnského, později lipenského panství zůstala vesnice až do zániku patrimondiálního zřízení (1848).

Vítonice byly vesnicí s nejlepší bonitou půdy, do roku 1870 nejbohatší obcí bystřického okresu (Bystřice pod Hostýnem). Pěstovalo se nejen obilí, ale také konopí, zejména len. Právě z něj lisovali vítoničtí olej ve dvou olejnách, který pak domkáři a podruzi vyváželi do blízkého i dalekého okolí (až na Slovensko). Zavedením petroleje však tato živnost zanikla, a vítonickým zbyla jen přezdívka "olejňáci".

Patrně z 18.století pocházelo pečetidlo, jehož několik otisků se dochovalo v matrice výnosu pozemkového z roku 1820. Znamení v kruhovém pečetním poli není zcela zřetelné. Připomíná spojení šlechtického erbu s radlicí (?) ve štítě a s perem na přilbě s motivy žebříku a několika lněných květů. Popis majuskulou PECET.DEDINI.WITONIC. (MZA Brno,fond D7,sign.254-P). Starší literatura tuto pečeť nezná a hovoří o jiné „asi groš velké“, na níž byl zobrazen „jednonohý pták, zv.zubřice" (F.Zapletal, Místopis soudního okresu holešovského, s.874).

Autor návrhů znaku a praporu současných Vítonic vycházel ze starých tradic obce a jejích obecních pečetí. Připomněl tak v minulosti významné druhy zemědělských plodin zde pěstovaných – len a obilí (pšenice), které zajistily Vítonicím tehdejší proslulost a bohatství. V návrhu znaku nechybí ani motiv ptáka z pečeti popisované v literatuře a dvouramenný, tzv. patriarší kříž, atribut sv. Cyrila a Metoděje (těm je zasvěcen vítonický kostel, vystavěný v roce 1890).

Lněný květ, umístěný do stříbrného, tzv. sníženého hrotu štítu, je samozřejmě modrý, ostatní tinktury byly převzaty z rodového erbu knížat z Ditrichštejna, dlouhodobých majitelů lipenského panství a současně i Vítonic (1622 – 1848). Z návrhu znaku vychází i zjednodušený návrh obecního praporu, vypracovaný v souladu se zásadami a zvyklostmi současné vexilologické tvorby.                                        

Miroslav J.V.Pavlů heraldik

Čtěte také  Kulturní dům - historie.

znak